Jan Chaloupek

Brilantní slovní ohňostroj proslovený na výstavě nebo vytištěný v katalogu výstavy může okouzlovat diváka obrazů, ale neřekne mu často nic ani o obraze, ani o malíři. Může vyvolávat u diváka obdiv pro jeho malířský projev, může naplňovat duši malíře sebevědomím a pýchou, avšak není ani pomocí, ani poučením a přístupem k pochopení díla. Proto výběr obrazů pro výstavu bývá vždy pro malíře problémem, neboť tu předstupuje na veřejnost souhrnem svého snažení, vyvolává buď její zájem nebo naopak lhostejnost a propad do neznáma. Před výstavou Jana Chaloupka v únoru 2004 jsem si říkal: „Jak vlastně ten Chaloupek maluje? – Jak pokročil od své první tak slibné výstavy dále?“

Odpověď mi dala asi desítka obrazů, vykazujících jednotný styl a kontinuitu a návaznost na první výstavu v roce 1999. Tehdy jsem si vybral a konto honoráře jednu olejomalbu, která mě zaujala a o níž mi Chaloupek řekl: jako chlapce mě bral otec, lesník, do lesa. Často řekl „počkej tu na mně“ a vzdálil se na obhlídku a já osaměl. Temná noc, černé stíny stromů,hluboké ticho nevzbuzovaly v mé duši strach, ale naopak klid a napjaté očekávání nějakého zjevení. Tento dětský prožitek provází malíře i v dalším životě a je prvním inspiračním popudem k malování. Očekával, že se mu podaří přenést na plátno něco z onoho kouzelného a nezapomenutelného dětského zážitku. Byla to černá noci, ticho a mlčení, tajemné světelné záblesky na černé ploše, žádný skutečný jev, pouze snění a očekávání něčeho, co třeba přijde. To vše bylo na jednom vystaveném obraze, který jsem získal na první výstavě tohoto malíře a pak na dalším na této přehlídce a asi desíti z dalších ukrytých v ateliéru. Tyto obrazy určovaly dominující znak malířské tvorby J. Chaloupka: není malíř kolorista. Zatím co malíři dvacátého století usilovali o osvobození barvy, její odpoutání od kresebného obrysu a všech od renesance užívaných zákonitostí,
jež ji stavěly do služebného poměru jako byla lokální barva k napodobení formy, barevná perspektiva k vyvolání prostorového dojmu, tak několik malířů našeho století naopak hledalo novou výpověď v užití
černé nebarvy. Už se neinspirovali, ani neopájeli skvělostí a zářivostí pestrých barev, naopak hledali nové hodnoty v kontrole intelektu a podvědomí užitím barvy, považované za nebarvu, přestože je souhrnem všech pestrých barev barevného disku. Barva, která až doposud vyhrazena grafickému umění, stává se vševládnoucí i v olejomalbě. Těžkost a zemitost této nebarvy nezeslabuje J. Chaloupek štětcovou virtuozitou, naopak vtiskuje jí znak zdrženlivosti, diskrétnosti a nepatetičnosti. V užití černé barvy druží se J.Chaloupek k malířům jako byl Hartung, který uvádí na obrazovou plochu trsy liniových chomáčů, nebo Soulages, který na obrazovou plochu pokládá černé masivní křížové trámce. Oproti těmto umělcům oživuje J.Chaloupek monochromní formace na monochromním podkladu lehkými vysvětlovanými a prosvětlenými pruhovými stíny, které se jako jemné síťoví někdy zatáčejí do spirálovitého pohybu. Černá plocha,v další vývojové fázi modrá, je přesně ohraničena ve svém nepravidelném tvaru a rozkládá se na bílé půdě jako těžký mrak, kterým prosvítá slabý měsíční svit vyvolávající naše očekávání tajemného sdělení. Tím se J. Chaloupek přiřazuje k malířům, které označuje M. Ragon jako
abstraktní krajináře. Krajina je inspiračním zdrojem jeho malířské posedlosti. Na počátku to byly stromy a nyní obrací své zraky vzhůru k obloze, aby sledoval plující mnohotvárné formace těžkých mraků. Ale Chaloupek je nepřevádí na obrazovou plochu jako transformace nebo transkripce, ale pouze jako imaginární analogie. Na české výtvarné scéně nemá Chaloupek nikoho, s kterým by soutěžil anebo přidružil a proto jeho ojedinělý a asketický projev nenachází v široké veřejnosti dostatečný ohlas a podporu. A to je snad příčina proč opouští svůj tak v jeho psyše zakotvený výtvarný názor a hledá nové cesty
výpovědi. Není to ojedinělý případ v české výtvarné obci. Brněnský vysoce talentovaný malíř, Foltýn, jako abstraktní malíř se zapsal významně i v cizině.Avšak ochota Foltýna vyhovět tlaku tehdy socialistického realismu ho navracely do realistické malby, která byla jedním slovem hrozná.Pro Chaloupka je realistický projev naprosto nemyslitelný, neboť je rozený abstraktní malíř a když odbíhá od své potemnělé malby, pak jedině aby se pokoušel o složitější a podle svého domnění o zajímavější a přitažlivější ikonografický námět, vyvolal větší zájem veřejnosti. Avšak je rozený monoteista, který v temnotě myslí a žije. Obraz zbaven pozemské tíže vypovídá mlčení, pohyb a rytmus, vznáší se v atmosféře . Povrchová barva je hladká, bez struktur, neodráží světelné paprsky, ale sama je vyvoláva. Je zajímavé, že černá patří především grafice. Chaloupek se k tomuto oboru výtvarného podání zatím nepřiklonil, neboť jak sám říká „malba je pro něho životem“ a přistupuje k ní bez příprav, k malířskému stojanu pak
jako ke stolu, na němž jsou rozloženy příbory, jídlo a víno. Pouze jídelní příbory zaměňuje za malířský štětec. Tak jako u jídla nemyslí na to jak zacházet s příbory, tak i nemyslí na vedení štětce, ten automaticky vypovídá jeho skryté myšlenky a nápady, tím se dostává do blízkosti surrealistického automatismu. Většina malířů po počátečním hledání dospívá k osobitému stylovému podání, které je charakterizuje, stává se jejich poznávacím znakem. Jiní jsou stále na cestě hledání a vývojové periody střídají jako košile. Příkladem může být Picasso, jehož životní dílo tvoří dokonale protikladné
periody od realismu k abstrakci od kubismu k surrealismu. Je to u tohoto umělce pochopitelné, protože dovedl vtisknout každé své uzavřené sérii obrazů všechny své osobité znaky a štětcovou virtuozitu. Byl stále na cestě hledání, ale jak sám řekl on „nehledal, ale nacházel“. Navštěvoval výstavy svých kolegů v uzavírací den, aby v klidu mohl studovat a „nacházet“. Nelitoval dokonce ani cestu do Simiane, aby se podíval na rostoucí slávu jména Kubín-Coubine. Ale našel jen „nelidskou krajinu“. V dosavadním díle J. Chaloupka lze vysledovat určité zárodečné prvky jednotného výtvarného názoru. V této vývojové fázi nahrazuje černou tmavomodrá, která je černé nebarvě nejvíce příbuzná, vypovídá stejné vlastnosti, ticho, klid, a odpoutání od vnějších zmatků, avšak má daleko mnohotvárnější a pozoruhodnější vlastnosti. Je zpřízněna s temnotou i světlem. Modrá je ohnisko dění, výchozím bodem barevné harmonie, má vztah k hloubce a chladu, ke světlu i temnotě, sjednocuje prostor s hloubkou, blízkost a dálku, je zbavena závislosti na lokálním tónu, stává se prostředkem expresivní informelní mluvy, volné asociativní formy, atmosférického tónování. Frenetický pokřik pestrých barev počátku minulého století pod vlivem poimpresionistické francouzské malby, je překryt diskrétnosti této barvy. Její hluboký význam pochopili a plně rozvedli američtí malíři jako byli Pollock, de Kooning a další. Avšak stejný tón může být smart, statický a nepřehledný. Tomuto nebezpečí se vyhnul J.Chaloupek ve jmenované poslední sérii obrazů zásahem světla.To nedopadá na povrch obrazu zvenčí, ale vychází z vnitřku, prosvětluje povrch volně improvizované malby, vyvolává vibraci barevné plochy na jednotný a nesmazatelný účin v hrozivé své důslednosti. Tato hybnost nemá však nic společného s gestem, i když je vyvolána gestem ruky jak můžeme sledovat na detailech malby.Goethe zjišťuje, že modročerná barva má zvláštní a téměř nevysvětlitelný účin. Je to barva energie, stojí osamocena na negativní straně barevné polarity, tam kde se nalézá temnota, chlad, chudoba, stín a slabost, studenost a vzdálenost, ojedinělá přitažlivost. V její největší čistotě a půvabné nicotě sledujeme pohybující se předmět. Rádi se díváme a vnímáme kouzlo této zvláštní barvy. J. Chaloupek plně pochopil její vlastnosti. Chápe ji svým podvědomím, dětskou vzpomínkou vyvolanou nezapomenutelnými dojmy nočního ticha. J. Chaloupek není z těch umělců, kteří každý tak štětce kontrolují rozumem. Je to impulzivní typ, který spoléhá a řídí se pouze podvědomím. To je seismografem jeho tvůrčí síly, přebírá vedení, aby začalo mluvit k tomu, kdo chce a dovede slyšet. Modročernou barvou neobjevuje J. Chaloupek zátiší nebo figuru, k zápisu ho inspiroval přírodní zážitek a filtrovaný vzpomínkou. Lidské pocity a vzpomínky raného dětství jsou výsledkem pozorování přírodního divadla v krajním soustředění a v odpoutání od všeho co by toto soustředění rušilo. Dracoulides (Psychoanalýza umělce, Ženeva 1952) zjišťuje, že „děcko ve styku s přírodou prožívá šok, který se promítá buzením výjimečně živé duchovní radosti. Je to objev světa v celé jeho svěžesti a novosti. Děcko pociťuje jen část důvěrné věci, jež ho obklopuje v potlačení detailů. Dětská duše pociťuje pohotovost, jež dovoluje smísit přání s akcí, dítě vidí svět pod závojem své duše, idealizuje si jej přetváří ve svůj obraz“. Anglický badatel R.W. Bond to potvrzuje výrokem „every child is an invidual artisté with soul that is in oné way oř another unique“- A tojsou kořeny uměleckého projevu J.Chaloupka a ty zdůvodňují jeho zaujetí pro umělecký projev. Přesně vyhraněný tvar se klade na plochu bez rušivých doplňků, přídavků nebo atributů, představuje se ve své nahotě, mluví jen sám sebou, přitahuje veškerou pozornost diváka. Monolitní forma J. Chaloupka se vznáší v neurčitém prostoru, na pozadí, které se nezúčastňuje souhry, které není dopovědí ani nápomocí k jejímu pochopení. Ani monochromní barva neupřesňuje tuto abstraktní formu, naopak ji zjednodušuje a ponechává volnost divákovi, aby se domýšlel, vymýšlel a burcoval svoji fantazii. Pozorovatel obrazu J. Chaloupka nekoriguje, nedoplňuje jeho obraz s tím co viděl ve skutečnosti, protože realita vnějšího světa je transponována do reality obrazové a odrazový můstek pro tuto obrazovou realitu je tajemstvím malíře, jeho skrytého snu. A ten nechce prozradit ani napovědět pojmenováním obrazu. Přesně obrysem definovaná forma mluví svojí elegancí, noblesou, monochromní jednobarevnou plochou v černé nebo modré. Avšak obě barvy nejsou tak jednoznačné, jak napovídá jejich pojmenování. Černý akryl probleskuje temně modrými záblesky, modrá načernalými odstíny. Přitom obě barvy vypovídají stejné symbolické hodnoty a stavy: klid, mlčení, osamocení. V jedné sérii obrazů, v jedné tvůrčí fázi by se měly tyto znaky opakovat v novém a obměny plném přeskupení, v nápodobě hudební varia-ce na jedno téma. Tím všechny inspirační podněty dojdou svého naplnění a teprve po jejich plném rozvedení a uvedení na plochu obrazů, může malíř hledat nové
podněty nové stylové prvky a rozvádět je v nové sérii obrazů.Ovládání řemesla tak jako jednotný výtvarný názor přenáší modely a typy v konstruktivní schémata osobité kompozice. Taktické dobové vlivy estetické, řemeslné, duchovní příbuzenství mohou být umělci nápomocí v hledání osobitého stylu, asi tak jako to řekl J. Brahms Sukovi, když mu přišel ukázat své skladby: předpokládám, že jste si dal mé skladby před sebe a říkal si, tak takhle nesmím komponovat. A jestliže jsem připomenul jména Hartung a Soulages, pak si zřejmě J. Chaloupek opakoval „nesmím malovat jako oni“ a snažil se o odlišnost svého podání, i když společným znakem byla barevnost, tak jako i formální přísnost a strohost formy. Do svých „skladeb“ vnáší J. Chaloupek rytmus svého fyzického světa, symbol duše a celé přírody. Oscilografická koncepce mezi malířem a subjektivním pozorováním obrazu divákem, odráží poetické, filosofické, kulturní nápovědi. Ovšem je tu jeden handicap. Existenční zajištění nachází J.Chaloupek ve vedení své grafické dílny a k malování mu zůstává málo času. To ovšem brání soustředěnému náporu na prosazování výtvarného nápadu, neboť v odstupu mezi jeho zjevením v mysli mělce a jeho přenesením na obrazovou plochu žhavé jádro nápadu někdy zchladne nebo pozbývá své síly. G. Kars říká, že všichni velcí malíři byli synkové bohatých rodičů, mohli volně malovat, nemuseli se starat o prodej svých obrazů. V. van Gogh prodal za svého života jeden jediný obraz, žil a pracoval za podpory svého bratra. Umění nebylo nikdy předpokladem dobrého bydla a když van Gogh ve svých počátcích přišel žádat o podporu svého strýce, již uznávaného malíře, ten ho odmítnul slovy „máš bídu? tak buď šťastný, to je záruka, že budeš slavný“. Jenže málokdo se chce smířit s tímto výhledem do budoucna, žije v přítomnosti a pak má rodinu. Stejně tak J. Chaloupek. Maluje, protože je to smysl jeho života. Malířské cítění prokázal již v dětských letech. Patří mezi ty malíře, kteří uplatňují svůj talent i ve zralém věku. Osobitost umělce a jeho díla je dána subjektivitou žité skutečnosti a prožité zkušenosti. Jeho podání musí obsahovat původnost, avšak nemusí být podáním, které přitahuje veřejnost, zajišťuje úspěch. Toto osobité umění se stává srozumitelnější, když se zbaví figurativní sublimace, aby se vyslovilo symboly ve stavu zrodu, které vyvstávají z podvědomí způsobem blízkým snu. Dílo je zpovědí, u Chaloupka krystalizující v apologii nebo apoteózu ticha a mlčení. J. Fris-Wittman doplňuje „Umělecká tvorba je výmysl (fikce) podvědomí, snu nebo symbolu“. Tyto fenomény jsou si blízké a vyrůstají z přání prosadit je ve skutečnosti. Mají kořeny v době, kdy chlapec Chaloupek žil v harmonii s přírodou, jako dospělý člověk si je vybavuje štětcem a barvou, v nich hledá absolutní smyslnost lidského života.

Prof. PhDr. Jiří Siblík
Praha 2004