Jan Chaloupek

Brilantní malířský povrch přetvořený v energetické pole s tvary odhalených siločar je charakteristickým znakem díla Jana Chaloupka, který ve složitosti scény nebo v redukci formy nachází možnosti pro koumání charakteru i míry tvaru. V části tvorby jsou viditelné figurální doteky, buď v doslovnosti skutečného, nebo na asociativní úrovni. V rozvedené struktuře plochy se střídá zhuštěnost s transparentností významových skvrn. Jsou to základní charakteristiky, které lze aplikovat i v příkladech vrstevnaté ikonografie nebo v hledání znaku. Elementy realistického postoje existují v kolážových citacích fotografického charakteru, postavené proti gestikulaci tahu pestrých skvrn, zažitého také jako lemu nebo způsobu potenciálního rozboru vloženého příběhu. Různé stupně formativní krásy vytvářejí napětí, promyšlená zápletka staví předmětnost do nového kontextu. Ucelenost historického dění, které nabízí odůvodněně vybraná fotografie, se relativizuje svéráznými informelními pihami, především chromatického charakteru. Citáty figurativního třpytu nesou obsah s přízvukem symbolického. Orientace v porozumění. Šipky nasměrované ke světlu těla jsou znakem martýria sv. Šebestiána, obrys hudebního nástroje je zastavená hudba, ozvěna duchovnosti, náznak křídel v pozdvihnutí postavy, to je rozhovor s Ikarem, v dílech s charakterem koláže. S výjevy, které někdy vypadají, jako by se nacházely pod epidermem obrazu nebo jako scéna pozorovaná rentgenovými paprsky. Vrstevnatost v redukci tvarů, v opusu mnohoznačných významů, to je specialita Chaloupkovy umělecké hloubavosti s invencí výrazů, které nepodléhají schématu, ale odrážejí postoj. Šířka palety je tady jinými party opusu silně redukovaná, černá, bílá, šedá dominuje, ačkoliv nemůžeme popřít důležitost barvy v dialogu s nuancovanými hloubkami černě. Chaloupek v pořadí fází mění vztah k barvě i ke stupni popisnosti, od marného citování předmětného k předtuše tvaru, od precizního detailizování k abstrakci tvaru. Nejde o pravé pořadí, protože komponentem díla se stávají dřívější zkušenosti. Epizoda s realistickými fragmenty je relativně krátká, ale v náznacích se překvapivě objevuje i později. Důvod leží v Chaloupkově názoru na tvorbu, podle
něhož je vzrušení okamžiku vůdcem v konceptu výkladu. Ale všímáme si i celků děl, která vznikla v koncentrátu času, podobná i různorodá zároveň. Variace motivů jsou nepřetržitým prohlubováním výchozí formy, obecných míst malířských rysů, kde i minimální pohyb dovádí zdánlivou jednoduchost k výtvarnému zemětřesení. Chaloupek například, v nahromadění černě, ve svérázné amorfnosti skvrny nachází smysl tvaru. Nebo je způsob obrácený: jasnou myšlenku tvarové přehlednosti vnáší do pulzující stavební skvrny obrazu. Uskutečněno na bělobě podkladu, více rovnoprávné, přesto neutrální strany v dialogu krajních mezí chromatických hodnot. Bílá získává potřebnou aktivitu skrze vibraci dominantní černé hmoty, obzvláště z přímosti rukopisu, postupu vypisování a malby díla spojeného s psychogramovou spontánností. Na první pohled by se mohlo říci i s procesem přítomným v narůstání skvrny zrozené malířským automatismem. Téměř paradoxně se cesta zpředmětnění formy může vyčíst i jinak, s výchozím místem na racionálních premisách. Exaktnost geometrizované formy, křivka organizovaná do spirály, s víceméně zpřítomněným pravidelným rytmem. Volnost je spojena s pořádkem, zákonitosti se poznají v tvarovém bujení, v neklidu nepředvídatelného existují pravidla malířského chování. Ta ovšem v Chaloupkově umění vůbec nejsou omezujícími faktory, spíše se stávají mírou stylu, mírou malířovy osobnosti
výrazu. Kompoziční logika je sledována od prvního tahu v obrazu, vyplývajícím z promýšlení, vzniká ale v urychleném chodu gesta, s průběhem uctívání počátečních tahů. Křivka spojených grafismů, jejichž
dotyky vytvářejí plochu s viditelnými stopami pohybu. Poukázání na jádro, nebo v konečnosti vzdalování se od něho. Ve výměně centrifugální a centripetální síly. S důležitostí světelných úderů. Samotné jádro je místo maximálního záblesku, kde je i tečka dostatečná pro plnost kumulované světelné energie, podstaty obsahu abstraktního obrazu. Tvar kruhové, eliptické nebo rozšířené siluety, kontury opakované v tkáni hmoty nebo rozjařené neočekávaností vztahů vzniklých proplétáním konstruktivních linií. Pevných až k monumentální dojímavosti, ale i s odvážným způsobem občasného rozbíjení monolitní jednoty obrazu. Záseky do spirál, rozdělování, zhuštěnost znásobených linek, nuancování černého k průhlednosti šedi vedou do sugerované prostornosti, pobídnuté i častou diagonální pozicí spirály nebo formy pořadí paralelních kruhových pásů. Objektivnost geometrizovaných tvarů, u kterých není vyloučena asociativnost organického. Jako doslovnost obsahové vitality, výtvarným přetvořením utkaném i do nepředmětnosti tvaru. Existujícím v prostoru běloby, potentní v možnosti pohybu mimo fyzická omezení pole. Rám je hranice, a například spirála, jako směr, se šíří do nekonečna. Ve střetnutí definovaného a teoretické otevřenosti formy, stává se obrazem kontrolované fantasknosti i pitoresknosti řádu. Ve snaze o zdrženlivost se octne i kaligrafická malebnost písmene, slov i příhod. Ovšem v přeneseném smyslu. Vytušené jsou krásy v syntéze tradice a osobní náchylnost k harmonii, prezentované vlastní eruptivností výrazu. Výlet ke kaligrafickému je náhodný, protože Chaloupek tvoří bez kalkulování. Podstata, nadšení a talent vedou jeho ruku. Tímto způsobem obohacuje architektoniku popisu a čerň subtilním opatrováním tónů, přísnost kompozic zušlechťuje šarmem skicované lehkosti kresby. Intervence intenzivní barvou v rozmělnění skvrny, taktilnost červených pruhů je důvodem k obratům, novým akcentům, povzbuzených rozličností. Hmotnost barvy je pojata minimalisticky, sotva se dotýká plátna, nebo zabírá každé jeho zákoutí. S reliéfností a plošností barvy emanačního světla formálního elementu, kontinuity Chaloupkova opusu. Světlo identického a rozlišného, existujícího v bělosti papíru, v záhybech spirál, v probleskování tektoniky skvrn a v rozkládání koloristického žhavení. V malířství silných emocí, nezredukovaných do koordináty banálního, nese Chaloupkova tvorba výpovědní notu, svěžest hledání a v každé částečce vysokou úroveň umělecké senzibility.
Prof. Stanko Špoljarič
Zagreb 2005