K. Tučková: Cesta Jana Chaloupka 2003

Poetická vize ZTRACENÉ REALITY malíře Jana Chaloupka vyvolává široké spektrum představ. Jeho umělecký plán je možno chápat v rozmezí řady pozoruhodných možností: od lyricky harmonických až po nepříjemně tísnivé — od reality ztrácející se v okamžicích na pomezí bdění a spánku až po představy evokující ztrátu jako něco, co jde na úkor spokojenosti. Neboť význam slova ztráta má ponejvíce negativní konotace, je to slovo asociující představu lítosti nebo rozmrzelosti nad nechtěným pozbytím čehosi. A v kontextu se slovem realita pak i trochu děs z hrozby zastřeného vnímání, neboť ztratit kontrolu nad realitou…? Obtížně představitelné v každodenním běhu věcí. Avšak pro umělce, kterého všední skutečnost může jen těžko naplnit, může jít přímo o výzvu — a pro malíře Jana Chaloupka se tato výzva stala programem. Ústřední téma jeho současné tvorby bylo načrtnuto už v první polovině devadesátých let. Započal tehdy rozpracovávat původně dílčí motiv, který zraje, vyvíjí se a roste v průběhu času jeho výtvarné aktivity až po dnes, kdy se z něj stal centrální problém, jemuž se malíř věnuje výhradně.

ZTRÁTA REALITY.
Kauzalita slovního spojení je zřejmá, neboť v první etapě zájmu o tuto problematiku byl ještě vztah k vnímané realitě zřetelný: název koresponduje s čím dál více mizející čitelností prvotního zobrazení — motýl se svázaným křídlem z roku 1993 a jeho postupné rozplývání v dalších letech je jasným příkladem. Zvláštní zacházení s realistickými předobrazy je pro nějostatně typické. Prvky v jeho pracích jsou vyvazovány z tenat obyčejnosti, divákovi  je zprostředkováván subjektivní autorův vjem, individuální prožitek a poté osobitě interpretován: motivy, které zpracovává, obchází a nahlíží z různých úhlů, z různé perspektivy, hraje si s prvky, které pak použity na plátnech submisivně ustupují a podřizují se rozostření, zamlžení a vzápětí jsou definitivně přetransformovány v čistou abstrakci. Dochází k morfologické přeměně — realita sublimuje ve svůj odraz, odlesk — až do té míry, že původní prvek zůstává dokonale zastřen, rozmělněn do naprostého vymizení, kdy výsledkem jsou už jen volně variované  asociace. K tomuto bodu dovedl autor svou práci zabývající se mizející skutečností  v roce 1998 a uzavřel tak svou první tvůrčí etapu. Návaznost výsledků následujícího období, ohraničeného lety 1998 — 2001, se na první pohled jeví být jen volná, spíše výrazová. Podnět, reálný předobraz, který dříve ještě byl snadno čitelný, už není blíže specifikován. Zdá se, jakoby autor definitivně opustil teritorium zobrazování realistického světa, ani názvy jednotlivých pláten nenapomohou k identifikaci, dešifrování »reality«, protože jsou tentokrát
minimalizovány na pouhá čísla. Souvislosti však záhy vyplynou na povrch, »realita« totiž nevymizela docela, je jen čerpána z odlišné roviny než v dřívějším období a je hůře srozumitelná. Autor si už nevybírá podněty
ze sfér hmotného světa, nechává se ale stále inspirovat jednou jeho nedílnou součástí: čerpá nyní z oblasti lidských duševních procesů. I v této etapě je tedy v jeho obrazech skryt skutečný, reálný podnět — nejde však o hmatatelné prvky, jaké je známe z první fáze jeho tvorby, ale jde tentokrát o podněty odehrávající se uvnitř, v malířově vědomí či podvědomí. Přenáší se do nehmotného, křehkého světa emocí a pokouší se zachytit momentální situaci, okamžitý citový náboj nebo naopak prožitky, které se vynořují z paměti už jen jako neurčité dojmy. K vyjádření širokého spektra nálad využívá množinu vlastních emocí — a je důležité zdůraznit,
že nejde vždy jen o zobrazení dynamických prožitků, exprese, ale mnohdy je popudem i uspokojivý pocit z běžně, klidně prožitého dne. Dostává se až do existenciální roviny, nezdá se ale, že by řešil palčivé otázky bytí, spíše jakoby konstatoval existenci jako periodu: věčně se opakující prožívání negativ, pozitiv i lhostejností… Zákonitost Chaloupkova procesu ztráty reality se znovu uplatňuje, autor postupuje stejným způsobem jako v první fázi. Nejautentičtější, prvotní emoce je skryta v prvním plánu obrazu a v dalších rovinách je pak rozpracovávána a následně zanášena, překrývána nánosy barvy, původní malba je rozmělňována, rozmlžována, variována — a záměrně ztrácena. Přesně jako klíčový lidský prožitek, který je postupem času překrýván dalšími prožívanými událostmi a vzpomínka na něj je otupována. Je ale latentně přítomen ve veškerých pozdějších reakcích, stejně jako v autorových plátnech základní, nejspodnější vrstva, ona prvotní emoce, prosvítající následujícími nánosy barvy. Mnohdy tak vzniká jakási enkláva, uzavřené území, kdy druhotnou, ale dominantní plochou
prostupují spodní barvy. Dávná realita ční nikterak nezastřena přímo v centru plátna, jako nevybledlá, stále intenzivní vzpomínka. Jindy se proměňuje v mlhavé, matné dojmy, které prostupují dneškem ze včerejška — jsou postřehnutelné v okrajích pláten i roztroušené na jejich ploše — vznikají čtverce na čtvercích, záměrně ledabyle, nedůsledně provedené tak, aby se spodní vrstva mohla na povrch znovu prodrat. Stejně tak jsou odrazem subjektivních prožitků nepravidelné mohutné linie vedené tvrdou štětkou i úzké bílé nedisciplinované linky, které jsou vedeny horizontálně skrze plátno. Zachvívají se díky nerovnoměrně nanesené podmalbě, díky původním, starším vrstvám, modelují se podle nich, přesně jako lidské chování podle vzorce vlastních zkušeností. A konečně i skvrna dokáže vyjádřit realitu nahlíženou drobnohledem emocí, dokonce snad nejadekvátněji, protože může zobrazit její ztrátu skrze schopnost rozplývání. Obsahuje v sobě prostupnost barev, které jsou v určitém kontaktu, přesněji řečeno konfliktu, který vzniká jejich míšením a jejich soupeřením o dominanci.
Barevné plochy se ovlivňují, přetahují se o pozornost, jsou nepoddajné a svým nesoustavným prostupováním a vrstvením vyvolávají napětí. Ostatně to je charakteristické pro všechna představená plátna: napětí vyvolané protiklady vrstev, barev a použitých materiálů. Předně však napětí, které způsobuje variování prvotních afektů. Cesta, na kterou se malíř Jan Chaloupek vydal, je nyní u svého druhého rozcestníku, tematika mizející skutečnosti se v jejím průběhu posunula z realistického světa do sfér abstraktnějších, hůře čitelných a srozumitelných. O to více lyriky na jedné straně a konkrétních, akcentujících významů na straně druhé do ní ale vstupuje.

Kateřina Tučková
Brno 2002 Galerie OLIVA, Jilská 7, 110 00 Praha 1
března — 24. března 2002

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.